Nový český prezident tvrdí, že není příliš prozřetelné kritizovat úroveň demokracie v Ázerbajdžánu, protože to může českým firmám zavřít dveře na tamní trh. Reagoval tak na prohlášení Karla Schwarzenberga, který ázerbajdžánský režim označil za „solidní rodinnou diktaturu“. Rozhodně nezpochybňuji, že země bývalého sovětského impéria jsou pro české vývozce lukrativní příležitostí. A je samozřejmě jasné, že politika může v tomto ohledu českým výrobcům cestu na východní trhy ulehčit. Tedy postoj ve stylu „vládněte si tam, jak chcete, nás hlavně zajímá, kolik toho od nás nakoupíte“ je z ekonomického pohledu rozhodně obhajitelný. Měli bychom si ale říct, co stojí na protější misce vah.
Pokud zůstaneme u ekonomiky, vyplatí se pohled na konkrétní výsledky zahraničního obchodu mezi Českou republikou a Ázerbajdžánem (konkrétně na export, protože díky němu plynou do Česka peníze). A tady prezidentovy argumenty začínají ztrácet půdu pod nohama. Podle dat z Českého statistického úřadu vyvezla v roce 2012 ČR do Ázerbajdžánu zboží za 2,76 mld. Kč. To je řádově stejně jako do Egypta, Indonésie nebo Lucemburska. Vzhledem k tomu, že celkový český vývoz loni přesáhl 3 biliony, je Ázerbajdžánský podíl při nejlepším úsměvný. Závěr je takový, že i kdyby se v horizontu několika let splnilo prezidentovo přání a český export do Baku díky vydatné politické lobby třeba i zdesetinásobil, pořád nebude tvořit ani procento na celkové sumě.
Navíc by mě upřímně zajímalo, jak by takového nárůstu toužil Miloš Zeman dosáhnout? Diplomacie? Úlitby ázerbájdžánským vládcům? Určitou praktickou cestou by možná bylo prodloužení plánovaného vodního kanálu Labe-Odra-Dunaj dál na východ. Vedle toho je podivné, kde český prezident přišel na tvrzení, že se „vzájemný obchod za poslední roky zvýšil ze dvou set milionů na třicet dva miliard korun“. Zeman asi považuje za úspěšný zahraničně-ekonomický model ropu a další suroviny, za které Česko do Ázerbajdžánu posílá nemalé peníze. Je tedy pravda, že z takového růstového trendu musí mít v Baku upřímnou radost.
Zůstává tu ještě otázka samotné diplomacie a mezinárodního postavení České republiky. Co by asi na tak vřelé vztahy s nedemokratickým Ázerbajdžánem říkali ostatní partneři České republiky? Zejména ti, kteří u českých firem nakupují řádově větší objemy. Umím si živě představit, jak ochránci lidských práv v Německu, Francii nebo Spojených státech vyzývají k bojkotu části českých výrobků, protože naši politici si oblíbili „petromanaty“ (manaty jsou ázerbajdžánským platidlem) z divokého východu. Zastánci liberalismu a demokracie z řad diplomatů by asi taky cítili určité rozpaky, kdyby si oni sami měli na Pražském hradě potřásat rukou s člověkem, který se stejně nadšeně vítá s představiteli celosvětově kritizovaného ázerbájdžánského režimu.
Navíc je tu ještě samotná historická zkušenost České republiky. Neměli bychom zapomínat, že i nám by se bývalo líbilo, kdyby třeba Charles de Gaulle nebo Margaret Thatcher hlasitěji kritizovali a případně i sankcionovali komunistický diktát z Moskvy. Možná by se pak soudruzi pakovali z Kremlu a tedy i z Prahy o pár let dřív. Nicméně Česká republika může z této zkušenosti dnes jen těžit. Na západě jsme totiž vedle Poláků vnímaní jako bojovníci za svobodu a za demokratické ideály. Nikdo nezná Zemana nebo Klause. Nejpopulárnějším Čechem v zahraničí je jednoznačně Václav Havel. To je kapitál, který by měla Česká republika využít a vzhledem ke znalosti poměrů východoevropských diktatur by měli čeští zástupci stát v čele skupiny prosazující demokratizaci a dodržování lidských práv právě v tomto neklidném regionu.
Proto oceňuji postup Karla Schwarzenberga. On není ministrem hospodářství nebo obchodu. On řídí resort zahraničí, který je založený na diplomacii a určitém ideovém směřování. A hlavně má za úkol reprezentovat určitou nadčasovou a morální pozici na mezinárodní scéně. Ještě pořád se (díky bohu) Česká republika řadí (nebo chce řadit) mezi západní demokracie a vzhledem ke komunistické zkušenosti je správně, že český ministr zahraničí odsoudil poměry v Baku. Ekonomicky na tom totiž moc neproděláme, ale mezinárodní kredit a postavení se nám díky jeho slovům může jen zvýšit.