O projektech všeobecně dostupného online vzdělávání jsem se dozvěděl na podzim 2012 a jako správný „příležitostný geek“ jsem hned běžel na internet a zapsal si kurz statistiky na University of Berkley. Přednášky jsem si pouštěl jednou týdně, poctivě pracoval na domácích úkolech a po dvou měsících jsem ve své virtuální ruce držel první certifikát o úspěšném splnění kurzu. Pocit to byl úžasný!
Okamžitě jsem si zapsal pokračování statistiky a taky analýzu sociálních sítí nabízenou University of Michigan. Nadšení rostlo úměrně s tím, jak se mi dařilo plnit všechny testy a učit se věcem, o kterých se nám v Česku ani nezdá. Vrcholem mého prvního semestru byl vydatný, skoro tříměsíční kurz o rozvoji demokracie vyučovaný uznávaným politologem Larry Diamondem ze Stanfordu. Začalo totiž jít pěkně do tuhého.
Požadavky na splnění byly mnohem přísnější, přednášky trvaly i přes 3 hodiny a bylo nutné sem tam otevřít i nějakou tu literaturu. Zároveň technická kvalita videí se posunula znatelně dopředu. Prezentaci střídaly záběry na přednášejícího, v jednotlivých lekcích vystupovali hosté (prezident Chile nebo Madeleine Albright) a při konferenci v Mongolsku dokoknce profesor Diamond uspořádal s námi (online studenty) Google Hangout. Dokonce jsem podlehl atmosféře, která panovala na diskuzních fórech a přes Amazon jsem si objednal knihu zmíněného profesora.
Za Kalvínem do Ženevy
Kvůli studijním povinnostem v Česku jsem si dal přes prázdniny volno, ale koncem září jsem se znovu vrhnul do světa virtuálního vzdělávání. Nový začátek obstaral kurz o Googlu a jeho vlivu na světová média. Jakmile se rozjelo první video, trochu mi přišlo, že jsem zaspal několik let (přitom to byly asi jen tři měsíce). Video už bylo v HD kvalitě, začátek a konec přednášky oznamovala vždy „cool znělka“ a profesor Youngman přednášející o vychytávkách firmy z Palo Alto vyprávěl, jak chodil s Larry Pagem, Sergeyem Brinem a Ericem Schmidtem na pivo. Kurz se navíc nově nezakládal jen na videopřednáškách, ale nutil studenty k samostatné četbě a participaci v diskuzních fórech. I tentokrát jsem neodolal a pořídil si knížku o historii Googlu.
V půlce října přišlo ale zatím asi to nejlepší, co jsem na internetových vzdělávacích platformách zažil. Kurz o Janu Kalvínovi ve francozštině poskytovaný Université de Genève. Profesionálně natočená videa, prostřihy, detaily – z technického pohledu se to blíží dokumentům z BBC. Jednotlivé lekce zajišťují čtyři přednášející, zvou si hosty, v dobrém slova smyslu nutí studenty k samostatným analýzám Kalvínových textů a hlavně všechno se odehrává venku. Člověk se může učit o tom, že Jan Kalvín přednášel v tom a tom kostele někde ve Švýcarsku. Když ale vidím profesora, jak před tím kostelem stojí a říká, že „přímo tady před skoro pěti sty let mluvil Kalvín o církvi. Pojďte se podívat dovnitř, řeknu vám, jak jeho zdejší řeč proměnila Evropu,“ mozek se prostě roztočí na nejvyšší otáčky. Je to, jako kdyby se například ekonomové učili o České národní bance přímo v sejfu vedle zlatých cihel, nebo kdyby se historici vypravili do Atén, aby si vyprávěli o původu antické demokracie
Kromě toho, že zvažuju nákup další knížky – přirozeně o kalvinismu, tak přemýšlím, jestli se náhodou v lednu nevydám do zimní Ženevy, abych ta místa z přednášek sám prozkoumal a prožil. Online svět se mění v realitu!
MOOCs a trendy
Z předchozího textu vyplývá několik jasných tendencí. Za prvé – „můky“ jsou super! Jejich nabídka roste exponenciální řadou (medicína, IT, společenské vědy, umění) a k přednáškám před kamerou se odhodlávají stále větší esa daných oborů.
Za druhé – během uplynulých dvanácti měsíců se technická podoba kurzů proměnila k nepoznání. Ještě v lednu vyplňovaly většinu přednášek jen komentáře ke slidům v PowerPointu a sem tam nějaká „mluvící hlava“ vyučujícího. Univerzita, která chce DNES na poli všeobecného online vzdělávání uspět, MUSÍ bezpodmínečně zajistit profesionální natočení videa a zvuku, začíná se intenzivně pracovat se střihem a přednášející často opouštějí zdi vysokoškolských učeben. Zároveň se postupně rozšiřují realizační týmy jednotlivých kurzů. Standardem už je něolik přednášejících a dalších 5-15 lidí jako support. Týká se to zejména správy webové stránky kurzu nebo moderování diskuzních fór.
Za třetí – vyučující prosazují stále větší důraz na interaktivitu. Stává se pravidlem, že účast v diskuzních fórech je vyžadovaná pro úspěšné splnění kurzu. Části závěrečných zkoušek jsou ve formátu eseje, kterou pak nehodnotí profesor, ale studenti. Vypsaná jsou určitá obecná kritéria, ale spolužáci si vzájemně čtou své výtovry a také je vzájemně komentují a bodují. Vrcholem interaktivity jsou pak samozřejmě videokonference, kdy si vyučující například povídá s manažerem Googlu a účastníci se zapojují a bez omezení pokládají dotazy.
Za čtvrté – posiluje i význam samostudia vysokoškolského typu. K dispozici jsou sice videopřednášky, ale lektoři poskytují další hromady materiálů a článků pro pochopení hlubší podstaty probírané látky. S tím se samozřejmě pojí i výzvy k četbě knih, což je pro vyučující zajímavá forma přivýdělku. Když si desetina z padesáti tisíc účastníků koupí profesorovu knihu, nemůže se nikdo divit, že se autor do kamery mile usmívá.
Za páté – kurzy si jednoznačně uchovávají kosmopolitní atmosféru. Lekce absolvují desetitisíce studentů po celém světě. Člověk může diskutovat s lidmi z Afriky, Asie, Ameriky. Zakládají se studijní skupiny podle jazyka, nebo podle země, ze které student pochází. Vyměňují se názory, porovnávají se příklady. Ve větších městech se organizují srazy spolužáků. Komunikace probíhá 24/7/365. Člověka lehce takový vír semele a to je ten hlavní důvod, proč vlastně studovat. Nestačí jen poslouchat přednášky a při odchodu ze školy „vypnout“. Studium by mělo být intenzivní, mělo by být prožité a určitou část takového prožitku právě MOOCs přinášejí. A ta část se stále zvětšuje.
Univerzity byly v minulosti bránou do světa. Shromažďovalo se v nich jednak vědění, ale také lidé pocházející z různých zemí a krajin. Díky platformám jako Coursera nebo edX může mít dnes každý takovou univerzitu u sebe v obýváku. Pro spotřebitele (studenta) je to skvělá zpráva. Může studovat zároveň na Harvardu, Stanfordu a Sorbonně. Naopak pro tradiční univerzity (zejména ty české) jsou otevřené internetové kurzy zásadní výzvou. Studenti si totiž budou moct vybrat, jestli se budou v Praze učit o zahraniční politice Spojených států nebo jestli si zapíšou interaktivní online kurz, ve kterém jako hlavní přednášející vystupuje poradce amerického prezidenta pro zahraniční politiku.
* Obrázek z úvodu článku pochází z blogu na LeMonde – http://orientation.blog.lemonde.fr/2013/04/18/mooc-y-aller-ou-pas/