Zásadní zlom nastal v lednu 2013. Dlouho jsem ten krok rozmýšlel. Zdálo se mi, že ke spokojenému životu ve 21. století stačí počítač a smartphone. Ale zvídavost byla silnější. Proto jsem si počkal na povánoční slevy a s velkou dávkou očekávání jsem objednal tablet.
Plánoval jsem, že si do něj nainstaluji pár jednoduchých her, sem tam mrknu na internet, zkontroluji Facebook a budu si na něm číst nějaké ty online časopisy. Takovou představu splnil nový přístroj okamžitě. Bonusem byla možnost fotografování nebo sledování filmů. Brzy jsem ale zjistil, že mediální svět se rychle mění a vše podstatné se odehrává na síti.
Stěhování do mraků
Byla to chvíle, kdy americký Google slučoval všechny své služby pod jednu platformu. To se týkalo i mě, protože jsem díky mobilu už dlouhou dobu fungoval v operačním systému Android. Email, kalendář, virtuální disk – všechno se ještě těsněji propojilo a navíc přibyly podstatné novinky.
Tou pro mě zcela nejzásadnější byla služba Google Music. Platforma slibovala přístup k prakticky kompletní hudební databázi s možností poslechu na jakémkoli zařízení, které je schopné připojit se k internetu. Veškerá hudba z celého světa, bez otravných reklam a to celé i za účasti českých muzikantů. A cena? 9,90€ měsíčně. Váhal jsem asi půl hodiny.
Byl to můj první krok do světa „streamovaného“ obsahu. Někoho by možná mrzelo, že nemá CD fyzicky doma, nebo alespoň v Mp3 formátu uložené někde na externím disku. Já jsem se ale nad způsobem poslechu hlavu příliš nelámal. Naopak, ohromná databáze mi poskytla jednak možnost poslouchat hudbu legálně a navíc mi program na základě předchozího poslechu, sám nabízel, jací další interpreti by se mi mohli líbit.
Díky tomu můžu objevit třeba i kapelu z nejzapadlejší australské garáže, jejíž hudba by se ke mě jinak nikdy nedostala. Samozřejmě takový online poslech má i stinné stránky. Za prvé není možné si alba stáhnout přímo do počítače. Nicméně tablety a smartphony mají určitou kapacitu i pro offline poslech.
Mnohem zásadnější je ale to, že společnosti Google dobrovolně odevzdávám soukromá data o tom kdy a co poslouchám. Když si to v Mountain View dají dohromady se záznamy z mého vyhledávače, kalendáře a emailu, mají celkem jasný obrázek o tom, co jsem zač. Troufnu si ale tvrdit, že dnešní internet je absolutním protikladem jakéhokoli soukromí a tak by k němu měl člověk přistupovat. Proto jsem s odevzdáním svých dat tak nějak smířený.
Knihy z Česka, hry ze světa
Zhruba ve stejné době jsem dostal také chuť na čtení beletrie. Dřív by standnardně následovalo několikaminutové pátraní po internetu a hledání přístupných e-knih nejlépe v pdf formátu. Tentokrát jsem na to ale šel jinak. Vzhledem k tomu, že už mě otravovaly dlouhé texty v angličtině, chtěl jsem si přečíst něco současného a českého. Při hledání jsem narazil na výsledky ankety Magnesia Litera, ve které si jednu z nominací odnesla Jakuba Katalpa za román Němci. Podle anotace to byla přesně ta kniha, kterou jsem hledal.
Díky pátrání po elektronické verzi jsem zjistil, že existuje už několik českých internetových knihkupectví (Kosmas, Alza), které právě literaturu psanou virtuálním inkoustem nabízejí. Cena není v tomto případě paušální, ale za každý kus se platí cca 200 Kč. Do tabletu jsem proto stáhnul potřebnou aplikaci, nakoupil několik knížek a pustil se do čtení. Za půl roku jsem zvládnul tolik románů a detektivek, jako jsem stihl přečíst během posledních tří let. Hurá!
Četbu knih a poslech hudby jsem prokládal občasným hraním počítačových her. Dřív bylo jejich pořizování dost složitým procesem, který občas vyžadoval i základní schopnosti v programování a hlavně crackování, boostování a přepisování sériových čísel. Náhle jsem ale narazil na platformu Steam, která nabízela hraní her podle pravidel.
Navíc se blížil konec října a tato internetová herní samoobsluha vyhlásila v souvislosti se svátkem Helloween velké slevy. Netrvalo proto dlouho a celkem přibližně za 20€ se mi v počítači objevili novinky jako Bioshock Infinite, Europa Universalis IV, Train Simulator a Democracy 3. O zábavu na loňské Vánoce tak bylo postaráno.
House of Cards
Většina mé mediální konzumace tak v té době získala nový rozměr. Zejména jsem se už nemusel strachovat o to, jestli je všechno podle pravidel. Posledním segmentem, který mě ale držel v pirátských vodách bylo sledování filmů a seriálů. Právě tato kategorie pravděpodobně všeobecně patří mezi nejfrekventovanější v oblasti nelegálního stahování. Producenti tu jdou sami proti sobě, protože část z nich vyžaduje dodržování stále rigidních autorských zákonů, které znemožňují internetovým projektům provozovat nějakou jednotnou celosvětovou filmovou databázi.
Například ve Spojených státech už ale někteří nové trendy pochopili a kromě jiného rozjeli úspěšný projekt Netflix. Poprvé jsem o něm slyšel na jaře 2013, když jsem se dostal k neuvěřitelnému seriálu House of Cards. Jednalo se o projekt, jehož financování odmítly všechny klasické televizní společnosti. Naopak internetová databáze Netflix rozvázala tvůrcům ruce a výrobu zaplatila.
Netflix funguje na stejném principu jako Google Music. Uživatel platí měsíční poplatek zhruba 7 USD a za něj může sledovat veškerý obsah, který databáze nabízí. Projekt zažívá neuvěřitelný rozmach – jen za poslední rok si předplatné nově objednalo 10 milionů lidí. Celkový počet klientů Netflix se tak vyhoupl přes 40 milionů. Problém je ale v tom, že databáze zatím funguje pouze ve Spojených státech a na severu Evropy.
Nicméně před pár dny jsem objevil způsob, jak streamovat filmy přes Netflix kdekoli na světě. Stačilo k tomu jednoduché rozšíření pro můj internetový prohlížeč. Okamžitě jsem se proto do databáze přihlásil a už několikátý den v řadě jsem ohromený tím množstvím filmů (většina z nich v HD kvalitě), které mi platforma nabízí. Navíc se nemůžu dočkat půlky února, kdy v jediný okamžik bude zveřejněná kompletní druhá série House of Cards 🙂
Pro lepší pocit
Proč vlastně sledovat filmy, poslouchat hudbu a hrát hry legálně? Existuje přece spousta možností, jak daný obsah nebo programy získat bez nutnosti placení. Z mého pohledu se nabízí tři úrovně vysvětlení.
První je svázaná se zákony a s právním státem. Jednoduše nic není zadarmo a podle platné legislativy je sdílení cizího obsahu nezákonné. Pokud tedy člověk pracuje s Torrenty a podobnými nástroji, vystavuje se reálnému riziku postihu. Navíc vědomé porušování legislativy není nic na co by mohl být člověk pyšný.
Druhý pohled se pojí s osobním emočním rozměrem. Já osobně mám radost, když vím, že sleduji seriál, za který jsem si zaplatil. Obnovuje se tu totiž vztah mezi zákazníkem a poskytovatelem dané služby. Jedná se ale o zcela novou formu tohoto vztahu. Zákazník je opravdovým pánem. Už mě nikdy nebude žádná televizní společnost nutit dívat se na to, co je zrovna na programu. Já jako uživatel si sám legálně určím kdy a na co se budu dívat. Změny, které v tomto směru zažívá celý filmový průmysl loni perfektně shrnul Kevin Spacey, který stojí právě za seriálem House of Cards.
Třetím důvodem, proč konzumovat média novým legálním způsobem, je čistě materiální pohled. Zábavní průmysl se totiž dostával na hranu. Autoři měli stále větší problémy s prosazením kvalitní produkce, protože už se za ni prostě neplatilo. Proto jsou úspěšné projekty jako Babovřesky nebo TV Nova. Tyto produkce cílí na poslední skupiny lidí, kteří jsou ochotni platit za obsah klasickým starým způsobem. Tedy tím, že sledují hodiny reklam, případně že hromadně navštěvují kina a nakupují DVD. Tato skupina se ale bude dál zmenšovat a pokud mediální svět neprojde zásadní změnou, dostane se do nebezpečné smrtící spirály.
Proto je důležité za obsah platit a způsob, jaký nabízí Steam, Google nebo Netflix je více než přijatelný. Díky drobným paušálním platbám a díky ohromnému rozsahu může být právě tento kanál financování záchranou pro autory. Navíc rozvinuté technologie umožňují poskytovatelům mediálního obsahu přesně spočítat, jak úspěšné jednotlivé produkty jsou. A tvůrci zase získají jistotu, že za odvedenou práci jim do kapsy přistanou tolik potřebné dolary.