18. ledna 2014 si ODS v Olomouci zvolila nového předsedu – profesora Petra Fialu. Delegáti drtivou většinou podpořili člověka, který oficiálními stranickými vodami proplouval jen několik předcházejících týdnů. Svoji kandidaturu proto (alespoň na první pohled) nezaložil na mocenských vztazích a politických dealech, které o šéfovi Občanských demokratů rozhodovaly dřív.
Fiala vsadil na své úspěchy v akademické sféře, na svou odbornost, na dlouhodobé ideologické souznění se „starou dobrou odéeskou“ a vedle toho i na schopnost poutavě vystupovat před početným publikem. Na první pohled možná riskantní krok se mu vyplatil. Brněnský politolog se tak stal jedním z nejviditelnějších představitelů univerzitního světa, který se rozhodl vyměnit přednáškové sály za poslaneckou lavici a politickou funkci.
Akademici v parlamentu
V posledních letech jsme v Česku svědky upadajícího zájmu o politiku. Lidé jsou znechuceni z ne příliš zářivých výkonů vlastních reprezentantů a zejména proto část občanů v posledních volbách uvěřila samozvaným spasitelům a poslala je makat do Sněmovní ulice. Vedle podnikatelů a pseudo-rasistů se ale na vlně zájmu o novou krev svezli i kandidáti, kteří jednoduchá řešení nenabízejí.
Vedle Petra Fialy mohou jako další příklady sloužit lidovecký sociolog Ivan Gabal nebo staronový poslanec TOP 09 Zdeněk Bezecný. Právě oni by se mohli nechat inspirovat ve svém domácím akademickém prostředí a český parlament tak posunout od zaplivaného kurníku ke konstruktivně debatujícímu tělesu, kde se mluví o idejích, hodnotách a ne o tom, do které kapsy přihraje nový zákon nejvíc peněz.
Díky své neposkvrněné auře univerzitních odborníků si navíc doktoři, docenti a profesoři dokázali u veřejnosti až překvapivě snadno získat potřebný kredit a prototyp akademika-politika je rázem na světě. Pro některé voliče ztělesňují kouzelné odborníky, kteří mají patent na rozum, pro ty druhé zase znamenají důvěryhodnost a předpoklad morální bezúhonnosti. To je kapitál, ke kterému si někteří profesionální politici během celé své kariéry ani nepřivoní. A strany si moc dobře uvědomují, do jak zajímavé jízdy se díky angažování vědců, intelektuálů a akademiků pouštějí.
Cesta k umírněnosti
Kromě zmíněných jmen se tak na vrcholné scéně náhle objevuje i další jejich oborový (skoro)kolega, sociolog Jan Keller. Podle ČSSD to je nejvhodnější kandidát pro zastupování Čechů v Evropském parlamentu. Chápu, že někomu může z takového tvrzení běhat mráz po zádech. Keller, bývalý člen KSČ a ultra-levičák bude pro neukotvené středové voliče asi tvrdý oříšek. Ale i přes názorové neshody nelze Moravskoslezskému sociologovi upírat to, že se řadí mezi české špičky oboru a že jeho publikace patří k základní četbě všech českých humanitně orientovaných vysokoškoláků.
A to je právě ono. Akademici totiž mají tu neuvěřitelnou vlastnost, že často přináší pocit konsenzu a umírněnosti. I když možná Keller zrovna není tím nejkonsenzuálnějším profesorem, minimálně je zvyklý na věcné debaty, dokáže si vyslechnout odlišný názor a své vlastní argumenty zpravidla podporuje pro něj racionálními podklady. A to české politice zoufale chybí. Schopnost kvalitně diskutovat, mít svá stanoviska podložená zakořeněnými zásadami, ale zároveň umět vyslechnout protivníka, jsou v Poslanecké sněmovně silně nedostatkovým zbožím. Profesoři jsou navíc díky každodennímu přednášení velmi schopnými řečníky.
Když jsem o víkendu poslouchal projevy kandidáta na předsedu ODS Petra Fialy, měl jsem pocit, že po dlouhé době ke mně mluví vzdělaný člověk, který má jasný cíl a kromě toho je schopný položit na stůl prostředky, kterými chce takového cíle dosáhnout. Na rozdíl od Nečasů, Babišů, Kalousků nebo Sobotků jsem věřil, že tento člověk má vizi, kterou České republice nebyli dosavadní (profesionální) politici schopni nabídnout. Přišlo mi, že mluví někdo, kdo umí pobavit i inspirovat, kdo posluchače přinutí k zamyšlení a ke kritické úvaze.
Může nám to prospět
Způsob těchto vystoupení se na první pohled liší od standardních politických projevů. Jde o mnohem větší kultivovanost a důraz na syrové argumenty. Navíc se občas nemohu zbavit pocitu, že někteří politici na výkon své funkce prostě nemají. Naštěstí jich není mnoho. Ale prostě mi přijde, že někteří jsou doslova nevzdělaní amatéři, kteří se do zastupitelského orgánu dostali zejména díky loajalitě ke svým stranickým aparátům. Chceme, aby takoví lidé o nás rozhodovali? Asi těžko. A právě akademici by mohli místa těchto méně schopných zástupců obyčejného lidu nahradit.
Samozřejmě nechtějme, aby se z politiky stala od reality odtržená debata o smyslu bytí v postindustriální společnosti. Na druhou stranu bychom se ale mohli konečně dočkat toho, že se v parlamentu už nebude mluvit sprostě, že zmizí projevy vesnického (Jandákovského) hulvátství a že budou politici k výkonu svých úřadů přistupovat s elementární úctou. A proto tvrdím, že akademiky bychom měli v politice vítat, protože za pokus to s nimi stojí.