François Hollande oznámil nejrazantnější rozhodnutí své dosavadní prezidentské kariéry. Poděkoval kabinetu, který vedl zkušený politik Jean-Marc Ayrault, a do čela nové vlády vybral ambiciózního ministra vnitra Manuela Vallse. Hollande tím pravděpodobně krátkodobě zažehná spory, které poslední měsíce rezonují francouzskou společností. Nad vlastním politickým osudem ale vypsal definitivní ortel.
Nemohl jinak
O výměně ministerského předsedy se mluvilo dlouho. (více zde) Už na podzim někteří novináři spekulovali, že podepsaná demise leží na prezidentově stole. Pomyslná poslední kapka ale přišla o tomto víkendu, kdy levice vyhořela v komunálních volbách a prohrála na většině důležitých radnic.
Na povrch tak vypluly spory a rozepře, které sužovaly samotnou socialistickou stranu. Někteří levicoví poslanci totiž ztratili svá starostenská křesla a na protest byli údajně připraveni hlasovat proti vlastnímu kabinetu. Neformálním lídrem nespokojených byl právě ministr vnitra Manuel Valls. Hollande tak po volebním debaklu dostal nůž na krk – buď nový premiér, nebo chaos a hrozba předčasných parlamentních voleb. Prezident tak byl zatlačený do kouta a rozhodl se pro menší (a jistější) zlo.
Nebylo to ale jedno ukvapené rozhodnutí na konci března 2014, které by tak zásadně změnilo kurz Hollandovy politické kariéry. Prakticky od chvíle, kdy se před dvěma lety nastěhoval do prezidentské kanceláře, mířila jeho popularita do červených čísel. Francouzi tehdy volili průměrnost před výstředností. Brzy se jim ale Hollandův úřednický styl zajedl. Hlava státu sice sklízela dílčí úspěchy na mezinárodní scéně (Mali, Evropská unie), politika se ale rozhoduje na domácím hřišti a tam prezident propadl.
Není sice vyloučené, že v následujících měsících začne opět v anketách popularity sbírat body. Bude se ale o ně muset dělit se svým novým premiérem. Ten má teď jedinečnou šanci, jak zachránit francouzskou ekonomiku, zlepšit atmosféru ve společnosti, ale hlavně, jak si připravit vhodnou půdu pro prezidentské volby v roce 2017.
Pravicový socialista
Ortodoxní socialisté pravděpodobně zapláčou. Manuel Valls totiž rozhodně není prototypem levicového intelektuála, pro kterého jsou sociální jistoty a lidská práva každodenní mantrou. Loni zaujal razantní postoj vůči Romům, v roce 2011 v médiích mluvil o prodloužení pracovního týdne z 35 na 37 nebo dokonce 38 hodin! Politické vody rozbouřily i jeho návrhy na daňové úlevy pro firmy nebo úvahy o vytvoření společného francouzsko-německého ministerstva pro ekonomiku. (více zde)
Komunisté proto už vyčítají prezidentovi, že nepochopil volání francouzského lidu. Hollande ale výměnou kabinetu možná zachránil socialistickou stranu před debaklem v příštích prezidentských volbách.
Manuel Valls totiž bude pro velkou část středových a neukotvených Francouzů solidním kandidátem. Navíc je pravděpodobné, že jeho popularita poroste s případným vládním úpěchem vzhůru. Pak už jen stačí šikovný PR manažer, který dokáže úspěchy nového kabinetu připsat právě premiérovi. Valls tak bude formálně prezidentovým nejbližším spojencem, ale politicky si půjdou po krku. Sice se tak rozhoří tvrdý boj uvnitř socialistické strany, ale do politiky iluze ani morální ideály nepatří.
Valls samozřejmě nezíská Elysejský palác zadarmo. Hollande má pořád v rámci levice řadu stoupenců. Troufám si ale tvrdit, že pokud nový premiér zvládne tvrdou bitvu uvnitř vlastní strany a nakonec získá nominaci, bude pro současnou konzervativní opozici mnohem nepříjemnějším kandidátem než „obyčejný kandidát/prezident“ François Hollande. Souboj by pak byl o to pikantnější, kdyby pravice vskřísila Nicolase Sarkozyho. Zájem o politiku by v takovou chvíli mířil raketově vzhůru.