Babišovo hnutí ANO 2011 přichystalo první překvapení v říjnu 2013, kdy triumfovalo v předčasných parlamentních volbách a rozvrátilo tak sen o menšinové vládě sociálních demokratů s tichou podporou KSČM. Tehdy možná ani předseda Andrej Babiš netušil, jak se vlastně bude jeho tým v parlamentních lavicích chovat. Jasně doznívala jen hesla o tom, že se v dolní komoře začne konečně makat.
Po několika týdnech „opravdové práce pro občany“ jsou na světě první neméně překvapivé výsledky. I přes předchozí odmítání exekutivy to vypadá, že hnutí usedne ve vládě. Dojde i na slib Andreje Babiše, který krátce před volbami prohlásil, že pokud to bude nutné, tak se pro český národ obětuje a postará se o rezort financí. A vypadá to, že předseda ANO úspěšně zamakal i na tom, aby si pojistil podporu svých pozic na Hradě. Skoro by se dalo říct, že z nových poslanců ANO se i přes jejich verbální odmítání stávají klasičtí politici.
Jak si přeje pan prezident
Když dostanou členové hnutí ANO v médiích dotaz na jejich představu o personálním obsazení ministerstev, nikdy nezapomenou pokorně zmínit, že „je to pan prezident, kdo má ve jmenování ministrů poslední slovo.“ Jindy, při debatě o chystaných vládních předlohách, se zase zástupce ANO odkazuje na to, že je nutné prosadit takové zákony, se kterými bude kromě obou komor parlamentu souhlasit i Miloš Zeman. Že by najednou začali mít Babišovci na Pražském hradě nového idola?
Hnutí dokonce ani nijak výrazně neprotestuje proti tomu, že si hlava státu určuje, na jaké ministerské křeslo má usednout jedna z předních tváří ANO Martin Stropnický. Pozorovatel české politiky by čekal, že se proti takové snaze zasahovat do vnitřních záležitostí strany její představitelé hlasitě ozvou. Takové reakce jsme se ale nedočkali. Naopak Andrej Babiš potvrdil, že s prezidentem o ministerských nominacích v přátelském duchu mluvil, ale že důležitějším předmětem jeho nedávné návštěvy na zámku v Lánech bylo předání Kosteleckých párků, aby měl prezident o svátcích co mlsat.
Zatímco u ANO můžeme o důvodech vstřícného postoje k prezidentovi spíš jen spekulovat, záměry Miloše Zemana se zdají být konkrétnější. V nové sněmovně mu do teď chyběla relevantní skupina, přes kterou by mohl tlačit své zájmy. Potřeboval tak na svou stranu získat poslance, díky kterým by posílil své mocenské postavení v českém parlamentu. A jako skvělý stratég a technolog moci si nemohl vybrat lépe.
Milošova pátá kolona
Nováčci z ANO jsou pro Zemana snadným cílem. Nezkušení poslanci budou minimálně v prvních měsících dělat většinou to, co jim doporučí vedení hnutí v čele s Andrejem Babišem. Pokud tedy prezident získá na svou stranu československého miliardáře, může jednoduše tahat za nitky nejen v dolní komoře parlamentu, ale i ve Strakově akademii.
Naopak KDU-ČSL a část ČSSD se budou snažit prezidentovým návrhům bránit. Bohuslav Sobotka prozatím trvá na Lubomíru Zaorálkovi jako ministru zahraničí a snaží se do vlády prosadit i Zemanova úhlavního nepřítele Jiřího Dienstbiera. Lidovci zase budou za každou cenu bránit církevní restituce, které Zeman příliš v lásce nemá.
Pokud by koalice držela pevně při sobě, pravděpodobně by dokázala prezidentovy snahy odrazit. Jestli se ale ukáže, že ANO to hraje tak trochu na obě strany, vláda se ještě před vlastním vznikem rozštěpí a při každém drobném otřesu bude hrozit fatální konec. A to prezidentovi vyhovuje, protože pro období klidu bude mít v kabinetu své spojence a v případě problémů se bude se „sebevědomím“ sobě vlastním prezentovat jako nejstabilnější prvek politického systému.
Taková situace jednoznačně oslabí postavení pravděpodobného premiéra Bohuslava Sobotky a proti tomu nebude Miloš Zeman zajisté nic namítat. Rekonvalescenci po povolebním zranění kolene využil ke zmapování terénu a k přípravě nové strategie. Klidu mu na to jeho kancelář zajistila dost. První krok, tedy vytipování možných spojenců, se mu povedl. Místo toho, abychom se konečně dočkali stabilního politického fungování nás tak čeká další přetahovaná o moc mezi prezidentem, vládou a parlamentem.
Ne, že by taková situace nebyla žádoucí. Demokracie se přece zakládá na oddělení mocí a jejich neustálém soupeření. Vše se ale má odehrávat podle daných pravidel, které bohužel Miloš Zeman příliš neuctívá. Pokud se navíc bude prezident jako představitel výkonné moci zákulisními praktikami snažit získat moc v dolní komoře (tedy v zákonodárném sboru) a zároveň bude skrz Babiše promlouvat do fungování vlády, bude se česká verze demokracie pořád blížit „divokým“ systémům východního typu.