Není to nová myšlenka. V antickém Řecku bylo losování běžným a nejdemokratičtějším způsobem výběru občanských zástupců. Techniku popisoval Aristotelés i další jeho následovníci. Já bych se ale chtěl zamyslet nad tím, jestli je „losování politiků“ realizovatelné i v současné podobě demokracie. Pojďmě si tedy trochu zafantazírovat…
Hned ze začátku navrhuji, aby nový parlament měl víc členů než teď. Důvod je prostý – statistika dokazuje, že pokud dostatečně zvýšíme počet, klesne tím pravděpodobnost, že by v dané skupině mohly převládat radikální nebo extremistické názory. Velikost zákonodárného sboru by taky měla být určitou ochranou proti zneužití moci. Do nového parlamentu by tak mělo při nejmenším usednout 500 poslanců.
Koho budeme losovat?
Další a mnohem důležitější otázkou je, kdo a jak by měl mít možnost kandidovat? Existují zde tři varianty – tou první je kandidatura podmíněná třeba nějakým počtem podpisů, nebo složením určité finanční částky. To by ale de facto podrývalo smysl losování, protože v našem modelu chceme přece nabídnout komukoli, aby měl šanci dostat se do parlamentu. První variantu určitého censu tedy škrtáme.
Jako druhá se jeví možnost, že prostěkv jednotliví zájemci ohlásí svou kandidaturu a tím to hasne. Úředník zanese jejich jména do počítače a pokud budou mít štěstí a v losování uspějí, bude je čekat vytoužená politická kariéra. Nicméně i tento způsob má určitá úskalí. Představme si situaci, že se o poslanecký post přihlásí 50 tisíc lidí. Předpokládajme, že to jsou ti politicky nejaktivnější. Nicméně třetina z nich bude prosazovat nějakou společensky nepřijatelnou myšlenku – napříkald odsun obyvatel Moravy a Slezska, protože nemluví spisovnou češtinou. V takovém případě by během losování existovala velká pravděpodobnost, že se značná část těchto kandidátů dostane do parlamentu a bude chtít podobné perverznosti prosadit. Nechme tedy i tuto variantu zatím stranou.
Závěrečný způsob výběru poslanců se jeví jako nejčistší a také nejvíc rovnostářský. Jednoduše by se losovalo ze všech občanů České republiky. Každý by měl stejné šance, nikdo by si nemohl stěžovat na nerovný přístup k „volbám“. Vylosovaný kandidát by pak měl právo úřad odmítnout. V takovém případě by následovala dodatečná kola výběru. Pokud by ale poslanecký mandát přijal, musel by přerušit své zaměstnání a naplno se věnovat poslanecké práci. Tento způsob výběru se sice může mírně protáhnout, ale je to opět určitá ochrana před příliš aktivními radikály, kteří by mohly náš ideální vylosovaný parlament zneužít.
Výsledkem voleb by tak byl zákonodárný sbor složený z lidí různých profesí, zaměření, názorů, ale i koníčků a zájmů. Do poslanecké lavice by třeba zasedl zedník z Vysočiny, levicový intelektuál z pražské kavárny nebo manažer úspěšné nadnárodní firmy. Je vysoce pravděpodobné, že by výsledné složení zákonodárného sboru mnohem víc korespondovalo s reálnou strukturou společnosti, než při současném systému, ve kterém hrají hlavní úlohu ve výběru zákonodárců politické strany, které „své lidi“ nominují na kandidátky. Na začátku by v nové sněmovně neexistovaly poslanecké kluby, frakce ani žádné většiny nebo menšiny. Postupem času by pravděpodobně určité dílčí koalice vznikaly, nicméně zásadní by bylo posuzování návrhů přirozeným rozumem a vnímáním jednotlivých zákonodárců.
Prosazování zákonů by bylo mnohem složitější. Přecejen v neorganizovaném sboru, který čítá pět stovek členů, se bude většina dojednávat jen velmi složité. Navíc tu hrozí, že jednotliví poslanci se budou snažit jen o svůj vlastní prospěch. Tomu by ale měla zabránit právě vysoká fragmentace shromáždění. Pokud by každý hájil jen svůj zájem, není prakticky realizovatelné, aby pro něj získal dalších 250 hlasů. Naopak, pokud se v takovém parlamentu najde heterogenní většina, která nehledí na zájmy stran a jiných dílčích skupin a kterou tvoří různorodá skupina lidí, je docela pravděpodobné, že prosazený návrh bude možné označit za obecně přijatelný a prospěšný i pro většinu společnosti.
Z toho tedy vyplývá, že ve velkém zákonodárném sboru je různorodost výtanou charakteristikou a je třeba ji udržovat. To by mohla zajistit dodatečná úprava, podle které by se (stejně jako dnes do Senátu) poslanci obměňovali po částech. V případě čtyřletého období by se tak každý rok vylosovalo 125 nových poslanců. To by zabránilo vzniku nějaké stabilní organizované většiny podobající se politické straně, která by prosazovala své partikulární zájmy.
Losování poslanců, volení vlády
Vylosovaní poslanci by byli jako jediní nositeli zákonodárné moci ve státě. Vzhledem k tomu, že většina z nich by pravděpodobně neměla prakitckou zkušenosti s právnickými texty, musel by existovat parlamentem zřizovaný úřad (jakási legislativní rada), která by poslanecké návrhy přetransformovala do paragrafovaného znění, o kterém by se pak hlasovalo. Zásadní pro tento úřad by byla jeho nestrannost a proto by musel být často oběňovaný a volený minimálně třemi institucemi (například vláda, parlament a ústvaní soud).
Kromě legislativní činnosti je ale zásadním úkolem parlamentu také kontrola exekutivy. V současnosti vláda vychází z Poslanecké sněmovny a získává její důvěru. V novém systému by se ale musely pořádky trochu změnit. Za prvé by bylo nutné, aby se postavení výkonné moci přiblížilo prezidencialismu amerického typu. Tedy neexistovalo by vlastně žádné vyjádření důvěry či nedůvěry. Premiér (případně prezident) by legitimitu získával z všeobecných voleb. Ano, poslanci by sice byli losováni, ale hlavu výkonné moci by si v tomto imaginárním světě stále vybírali občané v regulérních volbách pomocí většinového systému.
Díky odlišnému způsobu výběru by zde došlo k naprostému oddělení legislativy od exekutivy. Zároveň je přecejen nutné vybrat/zvolit někoho, kdo bude stát v čele země. Žádná společnost si nemůže dovolit nechat o tak důležité pozici rozhodnout losovací zařízení. Volby by probíhaly jednou za čtyři roky a hlasovalo by se pouze o osobě šéfa exekutivy. Ten by si pak po všelidovém hlasování sestavil vládní tým, se kterým by začal pracovat. Neopíral by se tak o většinu v zákonodárném sboru.
Vláda by ale stejně jako dnes potřebovala parlament k prosazení své politiky. Tedy musela by předkládat takové návrhy, které by v heterogenním shromáždění měly šanci na úspěch. Pokud by rozložení sil nebylo pro kabinet přívětivé, mohl by s konkrétním návrhem rok počkat – poté by se čtvrtina zákonodárců obměnila a situace by se mohla změnit.
Vzhledem k vládě by měl losovaný parlament jednu zásadní pravomoc, kterou by mohl použít, pokud by hrozilo zablokování systému. Tou pákou je odvolání šéfa kabinetu. Pro toto zásadní hlasování by byla nutná nějaká kvalifikovaná většina (například 2/3 = 334 poslanců). Pokud by se v parlamentu tak silná skupina našla, premiér (případně prezident) by skončil, s ním i celá vláda a konaly by se nové volby.
Výhodou celého systému je jednak striktní oddělení exekutivní a legislativní složky. Jednoduše by se jeden tým staral o správu země a druhý (podstatně větší tým) by naopak určoval pravidla hry. Volba premiéra (případně prezidenta) navíc řeší asi největší problém, který se dotýká samotného losování poslanců – tedy jejich nedostatečnou legitimitu. Parlament si sice občané nevyberou, ale skrz přímo voleného šéfa exektuivy budou moct výrazně ovlivnit témata a zákony, kterými se budou poslanci zabývat.
Bez klasicých politických stran
Na novinku by asi nejvíc doplatily politické strany. Nebyly by totiž potřeba. Repsektive by se pravděpodobně při životě udržely jen dvě skupiny, které by jednou za čtyři roky postavily kandidáta do volebního boje o premiérské křeslo. Spolu se vznikem losovaného parlamentu bychom se tak zřejmě rozloučili s předvolební kampaní, neutichajícím bojem o moc, přetahováním mezi poslaneckými kluby a vlastně by zanikl i tradiční střet mezi opozicí a koalicí. Pro každé hlasování by se totiž utvářela nová skupina pro a nová skupina proti. Tedy záleželo by opravdu jen na osobním pohledu jednotlivých zákonodárců na projednávaný návrh. Laicita je vlastně hlavní předností navrhovaného modelu.
Skončilo by tak období profesionálních politiků. V čele země by stál pouze předseda vlády, který by se svým týmem jednou za čtyři roky skládal účty. Buď by ho občané ocenili a jeho mandát prodloužili, nebo by mu vystavili červenou kartu a na jeho místo dosadili kandidáta obačného politického tábora. Premiér (případně prezident) by tak stále musel počítat s reflexí svého mandátu ve volbách. Za svá politická rozhodnutí by před občany nesl odpovědnost, která by byla mnohem zřetelnější než v současnosti. To ale neplatí o poslancích, který by se pravděpodobně po „odkroucení“ čtyřletého období vraceli do běžného života. Díky tomu by se nepotřebovali zalíbit voličům a hlasovali by tak buď ve vlastním zájmu nebo (a tato situace by doufejme převládala) v zájmu obecného blaha.
Naopak širší prostor by dostala občanská společnost. Noví poslanci by totiž pocházeli z běžného občanského prostředí, ve kterém by někteří z nich měli blízko k neziskovým, nevládním nebo obecně prospěšným organizacím. Kontakt s reálným životem by prostě byl mezi zákonodárci mnohem bezprostřednější. Jednotlivé návrhy by tak mohly mít mnohem praktičtější původ. Neziskovky by se navíc mohly přiblížt zákonodárnému procesu a získaly by ta možnost, jak svoje agendy prosadit do celostátní debaty.
Netrvdím, že zde předkládám komplexní návrh na změnu českého ústavního pořádku. Dá se říct, že bych s výběrem poslanců pomocí losování ani příliš nesouhlasil. Nicméně baví mě o tom uvažovat, domýšlet jak by takový systém mohl fungovat a rozplétat vazby, které by s sebou tento netradiční výběr zákonodárců přinesl. Právě proto je dobré se v neděli dopoledne posadit do křesla, vpustit do hlavy volný proud myšlenek a trochu se zasnít…