Češi mají jednu neuvěřitelnou kvalitu. Všemu hned rozumí. Na všechno si okamžitě dokážou udělat názor a toho se drží zuby nehty. Proč vést o složitém tématu nějaké sáhodlouhé diskuze? Romové – vystěhovat! Euro – nepřijímat! Politici – zavřít! Prostě tak to je a basta! Dalo by se to nazvat absolutní konzistence. I když…
Bylo fajn, když Petra Kvitová hrála ve Fed Cupu za ten náš ČESKÝ tým! Ale pokud platí daně v zahraničí, tak to ji už raději ani v tom družstvu vidět nechceme. Nebo ano? Sebereme jí občanství, ale dovolíme, aby hrála Fed Cup dál v českých barvách? Nikdo přitom neřeší, že v Monaku nebo Švýcarsku odvádí daně 95% špičkových tenistů. Že oni si na rozdíl od hokejistů nebo fotbalistů musejí sami platit trenéry, dopravu, doktory. V Česku navíc často přispívají na charitu a pokaždé, když zde nakupují je jim účtováno DPH. Hlubší úvaha ale příliš lidí nezajímá. Většinový názor české společnost utváří titulky v Blesku a cena piva!
Pořád se tu objevují náznaky normalizačního (nebo spíš normalizovaného) uvažování. Lidé spoléhají na stát. A když stát nekoná zrovna v jejich osobní prospěch, tak je hned oheň na střeše. Stát ale není v mysli mnoha Čechů jen parlament, vláda a administrativní aparát. Stát je vlastně i fotbalová reprezentace, autobusová doprava, Škodovka, Gambrinus nebo Petra Kvitová. „Trénovala přece na veřejných kurtech, tak je naše, patří nám!“ A tenhle odosobněný široký stát může vlastně za všechny (i osobní) útrapy a smůlu.
Hlavně, že je všechno tak jednoduché! Podle kapely Wohnout jsme „národ hrdejch Pepíků„! Bohužel ta hrdost je tak vysoká, že nedokáže sebekriticky přiznat vlastní omezenost. Uzavíráním se do sebe ztrácíme reálný pohled na věc. Místo toho, abychom se jako třeba Poláci, otevírali Evropě a světu, bráníme si Českou kotlinu a inovace přicházející z okolí jsou hned podezřelé. My si to uděláme po svém! Nepotřebujeme Washington, Moskvu a už vůbec ne Brusel! Není to ale jen proto, že těm novinkám prostě neumíme rozumět?
Značná část problému leží ve vzdělání. Dokážeme zpaměti vyjmenovat Habsburky na českém trůně nebo vzorečky pro výpočet objemu válce. Chybí ale zasazení do kontextu. Není zvykem, že by se na základních nebo středních školách věcně polemizovalo o probíraném tématu. Nikdo nás neučí naslouchat. Zároveň zde neexistuje dostatek pevných vazeb se zahraničím.
Když se bavím se svými přáteli z Francie nebo Británie, účelem debat je argumentovat, utvářet si názor a poslouchat to, co mi ten druhý říká. Do diskuze má člověk přicházet s otevřenou myslí a vstřebávat podněty, které se při rozhovoru objeví. Je to obohacující, protože každý pocházíme z jiného prostředí a právě při společné debatě můžeme reflektovat různé přístupy a pohledy.
V českých hospodách se ale často jen kolektivně nadává. Tedy smyslem debaty není tříbit a zpřesňovat myšlenky, ale naopak utvrzovat se ve společném (zjednodušeném) pohledu na věc. Ono totiž promýšlet něco do hloubky zabírá čas a je to vlastně k ničemu. Přece už máme stejně ve všem jasno!