Reklama
 
Blog | Jakub Kajtman

Jaké že to „máme“ portfolio?

Sledovat debatu o české eurokomisařce je vcelku zábava. Na pražském písečku se Babišové, Sobotkové a Kalouskové obviňují z diplomatického debaklu a neschopnosti vyjednat silný ekonomický rezort. Pokud byste se ale zeptali v Bruselu, nikdo by tak ostře výsledek pro Věru Jourovou neodsuzoval.

Česko opět předvádí, jak Evropské unii nerozumí. Místo toho, aby Věra Jourová přijímala gratulace a přání úspěchů v nové funkci, stala se tématem pro předvolební kohoutí půtky na Malostranském dvorku. Co si ale pomyslí unijní představitelé, když od Andreje Babiše slyší, jaké je portfolio spravedlnosti, spotřebitelské politiky a otázek rovnosti zklamáním a propadákem?

Je to pro ně znamení, že Česko chce vztahy s Evropou zlepšit? Vždyť Sobotkův kabinet mluvil ještě před pár měsíci o tom, jak mu dobré jméno v Unii leží na srdci. Bohužel ale chování politiků v čele s vicepremiérem zatím vzbuzuje v zahraničí dojem, že pro českou společnost je pořád nejdůležitější domácí rybníček a tomu, co se děje za humny, příliš pozornosti nevěnujeme. 

(Ne)česká eurokomisařka

Na hádce o eurokomisaře je ale nejsmutnější to, že se jedná o méně podstatné téma, které Česku příliš benefitů nepřináší. Místo toho, abychom se soustředili na čerpání fondů a maximální využití výhod, které nám členství nabízí, hádáme se o podružnostech a zbytečně víříme nesprávný prach.

Reklama

Jaká je vlastně role člena Evropské komise? Je to vyslanec státu, který lobbuje v přidělené oblasti za blaho své v lepším případě země a v horším případě partaje? Nebo se eurokomisař do určité míry vzdává svojí národní příslušnosti a slibuje, že bude kopat za celou Evropu? Možná se to některým Čechům nebude líbit, ale druhá možnost je ta správná.

Sobotkův kabinet tak měl hlavně za úkol včas nominovat schopného a vzdělaného kandidáta. Tím to ale pro českou politickou reprezentaci hasne. Od chvíle, kdy jméno Věry Jourové (pozdě, ale přeci) dorazilo do Bruselu, není už ministryně Sobotkovým nebo Babišovým vyslancem. Jejím úkolem je hájit zájmy celé osm-a-dvacítky. Nikdo by jí totiž netoleroval, kdyby se snažila pokoutně tlačit české priority do komisních direktiv. Ono by to vzhledem k rozsáhlé unijní byrokracii ani nešlo.

Komisař totiž pracuje nejen se svým týmem, ale zejména s Generálním ředitelstvím (GŘ) – tedy jakýmsi úřadem/ministerstvem, které se specializuje na danou oblast. Na rozdíl od českého pojetí ministerstva ale komisař ředitelství nevede – je to pro něj pouze určitý administrativní mnohasethlavý aparát, který řídí nepolitický úředník. A i kdyby byl komisař kdoví, jak dominantní, nedokáže zajistit, aby se legislativní návrhy připravované na GŘ, měnily v závislosti na aktuální náladě v komisařově domovské zemi. 

Co víc bychom si mohli přát?

Přitom zejména oblast zájmu spotřebitelů by mohla být pro Česko víc než lukrativní. Perfektně to ve svém komentáři shrnula redaktorka Respektu Silvie Lauder: „Česko je přece země, kde se evropská debata zužuje téměř výhradně na spotřebitelské otázky zahrnující vše možné od žárovek přes vysavače po pomazánkové máslo.“ Takovému stavu pomáhají politici, kteří si ze spotřebitelských témat upletli bič na Evropskou unii. Čechům ale spotřebitelské příběhy servírují i média, která často inspekci v supermarketu nebo zprávy o kvalitě vody na Lipně upřednostní před klíčovým zahraničním nebo ekonomickým tématem.

Kdo by tedy zemi jako Česko nějaké to „silné ekonomické portfolio“ svěřil? Prakticky od počátku členství v Unii (tedy už víc než 10 let) si budujeme pověst kverulantů, kteří mají velkou chuť brát, ale dávat se jim příliš nechce. Politici za evropský tým v Česku také příliš nekopou a zejména nemáme a nechceme přijmout Euro. Z národohospodářského pohledu je to pro nás výhoda, ale politicky nás špičky Unie vnímají jako neúplného člena. Prostě podvědomě jsou státy bez Eura tak trochu na druhé (a pro eurobudovatele na slepé) koleji. A chtěl bych vidět takového europolitika, který by zemi jako Česko přiklepl třeba vnitřní trh nebo obchod. To by prostě nešlo.

Pokud si někdo z Českých politiků takové rozložení názorů v centru Unie neuvědomuje je to diletant a smůla těch, kteří si ho zvolili. A pokud ví, jak to v Bruselu funguje, tak je to demagog, který maže Čechům med kolem pusy a pak se ještě zlobí, když se naplno ukáže, že ten med byla jen hnědá Tesco-náhražka.

Ono je nakonec je ale vcelku jedno, jaké portfolio český zástupce v Komisi dostane. Záleží totiž stejně na něm, jak si s rezortem poradí. Před necelými pěti lety dostala Bulharka Kristalina Georgieva na starost rezort Mezinárodní spolupráce a humanitární pomoci. Neumím si příliš představit, jak by na takové portfolio reagovala dnes česká politická reprezentace, ale ve Strakovce by asi bylo pěkně dusno. Nicméně Georgieva dodala rezortu „drive“, dokázala ho protlačit do médií a stala se jednou z nejpopulárnějších komisařek.

I díky tomu teď zůstává v Bruselu jako klíčová členka Junckerova týmu. Přesto, že nebyla nikdy premiérkou, bude v nové Komisi zastávat post Místopředsedkyně pro rozpočet a personální otázky. Čeští politici by se tak měli zamyslet, jestli by nebylo lepší počkat, co Věra Jourová v nové funkci předvede, a neházet jí a priory klacky, větve a občas i kmeny a klády pod nohy.