Reklama
 
Blog | Jakub Kajtman

Strasti a slasti volebního potenciálu

Česká televize se rozhodla změnit model krajských předvolebních debat a začala zvát hosty na základě tzv. volebního (voličského) potenciálu. Nechme stranou polemiku nad tím, do jaké míry je tento termín standardním typem předvolebního průzkumu. Podívejme se spíš na to, proč je zvolený systém pro předvolební debaty lepší než dříve používané volební modely nebo dokonce průzkumy voličských a stranických preferencí.

Podle sociologa agentury Median Daniela Prokopa je „volební potenciál ukazatel, který říká, kolik by ta která strana mohla hypoteticky získat, kdyby se k ní přiklonili všichni, kteří její volbu vážně zvažují a nevylučují účast.“ (Zdroj: Web ČT24) V praxi to tedy znamená, že dotazovaný nejprve odpoví, jestli vůbec zvažuje účast u voleb. Pokud odpoví kladně, potom označí strany, kterým by za blíže nespecifikovaných okolnstí mohl odevzdat svůj hlas.

Trochu zde chybí detaily ohledně toho, kolik preferencí v průměru dotazovaní udělují, jestli musí označit například víc než tři strany, nebo jestli jim v tomto ohledu dává agentura naprostou volnost. Ať tak či onak, dostáváme se k výsledku, který je v podobě výběru hostů do studia obecně kvalitnější než dřív.

 

Reklama

Upřednostnění středu vs. izolace extrému 

Matěj Trávníček tvrdí, že tento typ průzkumu protěžuje středové strany. Takový efekt se rozhodně nedá upřít. Já ale za mnohem zásadnější a pro společnost přínosnější charakteristiku považuji izolaci radikálních a extremistických stran. Existují totiž dva faktory, které takové tvrzení podporují.

Tím prvním je velmi těsná provázanost mezi voliči a extremistckými (v určitých případech je možné použít i označení „antisystémovými“) stranami. To znamená, že volič takového uskupení je z principu proti všem ostatním stranám a proto žádnou z nich jako možnost, o které by mohl uvažovat, neoznačí. Skalní volič DSSS nebo KSČM tak pravděpodobně při tomto průzumu vybere pouze jednu stranu, se kterou bezvýhradně sympatizuje. V rámci této metodiky tak nepřidává konečná procenta jiným uskupením.

Naopak díky druhému faktoru se podpora neradikálních voličů v konečném výsledku sčítá. V každé společnosti totiž existuje tzv. „umírněnost většiny“. Pokud dotazovaný označí jako svou hlavní preferenci ODS nebo Stranu zelených, mezi jeho dalšími preferencemi zřejmě nebudou figurovat výše zmíněné radikální strany. Mnohem pravděpodobnější je varianta, že například vedle lidovců bude zmíněný volič uvažovat i o podpoře ČSSD nebo TOP 09. Není totiž ještě definitivně rozhodnutý, komu „to nakonec hodí“, ale ví jistě, že komunisty ani dělníky volit nebude. Narozdíl od radikálů tak většinový umírněný volič rozdělí v tomto průzkumu více hlasů a jeho postoje tak mají v celkovém rozložení sil větší váhu. Je pravdou, že v takovém případě budou největší nadreprezentovanost vykazovat středové strany.

Metoda tzv. volebního potenciálu se velmi podobá volebnímu systému alternativního nebo doplňkového hlasování. Jedná se sice o většinové techniky (vítěz bere vše), ale díky zahrnutí druhých, třetích a následujících preferencí nakonec pravidelně vyhrávají kandidáti, kteří reprezentují spíše konsenzus většiny než největší menšinu. Dá se říct, že vítěz v daném obvodě má vedle podpory svých příznivců zajištěnou také určitou toleranci ze strany většiny. A v takovém případě je málo pravděpodobné, že by většina tolerovala radikálního nebo extremistického kandidáta.

 

(Ne)šťastné předovlební průzkumy 

Z této analýzy vyplývá, že Česká televize zvolila pro výběr kandidátů do předvolebních debat mnohem lepší klíč, než jaký používala v minulosti. Tento model rozhodně není ideální, ale v rámci současného kontextu se jeví jako vhodný. Veřejnoprávní novináři totiž díky němu pomocí objektivních metod nevpustí do studia například kandidáty Dělnické strany soc. spravedlnosti. Navíc se ukazuje, že ani hradní SPOZ nemá účast na předvolebních diskuzích pokaždé jistou.

Zásadní úkol ale bohužel novináři (a to nejen z České televize) ještě stále neplní. Mám tím na mysli regulaci prezentování samotných výsledků předvolebních průzkumů. Skoro se zdá, že jednotlivá média se předhánějí o to, které z nich při zdánlivé objektivitě odhalí nejvíce šokující výsledky. Tyto průzkumy se přitom často od sebe vzájemně odlišují a není možné je jednak porovnávat a zároveň je trochu na hlavu postavené tvořit z jejich závěrů zprávu typu: „Do Poslanecké sněmovny by se minulý týden dostaly ty a ty strany s takovými a takovými zisky.“

Volební inženýrství není jednoduchá disciplína. A právě (veřejnoprávní) novináři jsou jedni z těch, kteří by si to měli zejména uvědomovat. Česká televize vykročila při vybírání hostů do předvolebních debat správným směrem. Kromě toho, že změnila metodiku, celkem úspěšně opakuje, co výsledky volebního potenciálu znamenají a o čem vypovídají. Teď už jen zbývá odstranit z hlavní zpravodajské relace a také z titulních stránek zpravodajských serverů grafy s extrémně nízkou vypovídající hodnotou, které ale velká část populace chybně vnímá jako relevantní a důležitý faktor při konečném rozhodování.