Evropské volby nevyhrála žádná politická strana či frakce. Relativního úspěchu dosáhli radikálové. Hlavní triumf ale připadl Evropskému parlamentu jako celku. Dokázal totiž prosadit svou (těžce zkreslenou) interpretaci Lisabonské smlouvy – tedy, že předsedou Komise by se měl nově stát předem označený lídr formálního vítěze voleb. V tomto případě tedy lidovec Jean Claude Juncker.
Naopak porážku bude muset s největší pravděpodobností zkousnout Evropská rada. V přetahované mezi institucemi doplatila na svůj mezivládní charakter. Nedokázala mluvit jediným silným hlasem, neměla dostatečný personální aparát a de facto na dobro ztratila klíčovou pravomoc navrhnout předsedu Evropské komise.
Spor o výklad
Jedná se přitom o čistě interpretační spor. Lisabonská smlouva změnila článek 17 základní smlouvy o EU následovně:
„Taking into account the elections to the European Parliament and after having held the appropriate consultations, the European Council, acting by a qualified majority, shall propose to the European Parliament a candidate for President of the Commission.“
Hned na začátku je zmíněno, že Rada bere výsledek voleb na vědomí. Tedy, nikde se nepíše, že by automaticky musela do čela Komise navrhnout právě kandidáta z vítězné frakce. Dokonce zde není ani požadováno, aby zmiňovaný kandidát musel projít volebním sítem. Evropské Radě byla tak dál zaručena suverenita a právo přijmout jakékoli rozhodnutí.
Parlament ale využil své administrativní síly (a v porovnání s Radou i jednoty) a vlastní pohled na věc protlačil. Za to mu (a zejména jeho PR oddělení) rozhodně patří obdiv. Jednak se mu podařilo vzbudit ve voličích pocit, že tentokrát to mají opravdu ve svých rukou a že jejich hlas rozhodne o nové Komisi. A zároveň dokázali interní lobbisté vyjednat se zástupci jednotlivých vlád takové podmínky, na které se asi nedalo říct ne.
Je pravděpodobné, že detaily těchto handlů se dostanou velmi brzy na povrch. Volby ale rozhodně nebyly o mnoho demokratičtější než ty předchozí. Armády vládních zmocněnců, vyjednávačů a politiků trávili víc než měsíc na více či méně veřejných schůzkách a ladili pozice. Nikdo stále ještě neví, kde se vlastně dohoda o složení Komise, generálních ředitelství, parlamentních výborů a dalších možných i nemožných orgánů Unie upekla.
Jasné je ale to, že nakonec se většina evropských vlád shodla, že nebude čeřit hladiny Bruselského rybníčku a (opět) ustoupí. Jedná se o precedens, podle kterého se bude postupovat i v příštích letech. Politici na rozdíl od úředníků bývají bohužel často krátkozrací a spokojí se s dílčími úspěchy. Významné portfolio v Komisi, nebo vliv na předsednictví v parlamentním výboru tak může být mnohem lákavější než otázky kolem rolí jednotlivých institucí. Můžeme si ale jen přát, aby toho Evropská Unie jako celek (tedy my všichni) v budoucnu nelitovala.
Jak z toho ven?
Voliči totiž poslali do Bruselu (a Štrasburku) vzkaz, který by se neměl brát na lehkou váhu. Za prvé, většina Evropanů ať už z jakýchkoli důvodů k volbám nepřišla. Za druhé, v rámci menšiny, která volila, existuje relativně podstatná menšina, která jde tvrdě proti současnému směřování EU. V lepším případě požaduje její reformu, v horším případě rozklad. Pokud by se v novém Evropském parlamentu dali zástupci této skupiny dohromady, vyrovnali by se početně největším frakcím Lidovců a Socialistů.
A v takové atmosféře ztrácí Evropská rada sílu, vzdává se pravomocí a přihlíží posilování centrálních orgánů. Evropská rada, která právě díky své podstatě měla ze všech orgánů EU největší šanci odpovědět na volání po změně, se takové možnosti vzdává a s trochou nadsázky pouští Parlament a Komisi ze řetězu.
Klidně se tak může stát, že Unie bude za pět let stejná jako dnes. Maximálně Británie na truc ze společenství vystoupí. Vlády zbylých zemí ale budou dál přihlížet tomu, jak ztrácí sílu a jak se koncept (národních) států pomalu stává historickým přežitkem. Jak asi po takové zkušenosti dopadnou evropské volby v roce 2019? Smíří se Němci, Španělé, Rumuni a Češi s tím, že státy už nikoho nezajímají. Že teď jsme hlavně všichni Evropané?
Jean Claude Juncker je rozhodně zkušeným politikem. Vedl Eurozónu, předsedal Lucemburské vládě. A není vyloučeno, že ho okolnosti dotlačí k tomu, aby zahájil reformu EU. Nicméně je to pořád kandidát, který vzešel z vnitřku evropského společenství. Je to člověk, který bude „kopat“ nejprve za evropské společenství a až ve druhé řadě za jednotlivé členské státy. To se samozřejmě po předsedovi Komise žádá. Nestane se ale kvůli tomu z Rady už jen konzultativní orgán, kam se jezdí členové vlád poplácat po ramenou a probrat poslední fotbalové výsledky?
Juncker bude rozhodně člověk, který zvítězil nad mezivládním faktorem EU. Pravděpodobně se bude snažit o posílení jednotného evropského hlasu ve světě. Prosazovat bude těsnější propojení Evropy. Pojetí Evropské Unie jako mezivládní platformy pro spolupráci 28 států ale rozhodně za své nepřijme.