Když před rokem poslanci schvalovali definitivní podobu přímé volby hlavy státu, pravděpodobně slyšeli výtky ústavních právníků a politologů, kteří namítali, že v rámci českého parlamentarismu je prozřetelnější vybírat nájemníka Pražského hradu ve Vladislavském sále než ve volebních místnostech. Nicméně touha zalíbit se „běžnému občanstvu“ přehlušila jakékoli pochyby a novela prošla. Politická elita si tehdy pravděpodobně nepřipouštěla, že právě začala pozvolna vypouštět vlastní rybník.
Po bitvě je každý generál, proto by bylo dnes nefér za tuto změnu zákonodárce nějak hubovat. A to i přesto, že autor tohoto blogu se k přímé volbě prezidenta několikrát nevlídně vyjadřoval ještě před jejím přijetím. Nicméně aktuálně je nutné vyřešit jiný palčivý problém – Miloši Zemanovi se na Hradě po pár měsících zalíbilo možná víc, než jsme chtěli. Pravděpodobně totiž získal dojem, že on jediný dokáže Českou republiku zachránit, vyvést ji z recese a nadobro skoncovat s politickými hádkami. To je ale velmi nebezpečný pocit.
Demokracie je totiž především založená na kompromisu. Ten se dá dosáhnout jen ve chvíli, kdy si žádný z politických aktérů nebude nárokovat moc, která mu nepatří. Respekt k psaným i nepsaným pravidlům je totiž základní podmínkou spravedlivého politického boje. Pokud někdo toto pravidlo poruší, je nutné aby jeho soupeř použil všechny legitimní prostředky, kterými soka vrátí do ústavních kolejí. Bohužel se zdá, že právě k tomuto kroku nastal nejvyšší čas.
Miloš Zeman chce totiž vědomě jmenovat vládu, která nemá šanci získat podporu dolní komory parlamentu a která rozhodně nevyplývá z žádného politického kompromisu, se kterým by souhlasila většina stran. Přitom podle ústavy je vláda odpovědná právě Poslanecké sněmovně. Nikoliv prezidentovi, nikoliv Miloši Zemanovi, nikoliv průzkumům veřejného mínění. Tedy pokud chce vláda opravdu vládnout, musí pak dolní komoře parlamentu taky skládat účty. Je to zásadní pravidlo, které zaručuje, že činnost kabinetu bude pod neustálým dohledem a že se prostě výkonná moc neutrhne ze řetězu. I když Miloš Zeman získal ve volbách zhruba 2,7 milionu hlasů, neopravňuje ho to k tomu, aby kontrolní funkci sněmovny nad vládou převzal. Pokud se o to bude snažit, je nutné rychle ho vrátit do patřičných mezí.
Změňme ústavu
Česká ústava nedává příliš možností. Vyvolání soudního řízení proti prezidentské velezradě by asi v tomto případě nefungovalo. Nicméně poslanci a senátoři mají v rukou zbraň, která si právě teď zaslouži aktivaci. Je to zákonodárná iniciativa a schopnost měnit i základní právní dokument – ústavu. Miloš Zeman nerespektuje zvyklosti, které se v českém systému během let ukotvily. Snaží se najít v ústavě mezery a tím tak posílit roli svého úřadu. V současném rozpoložení by se ale měli poslanci urychleně dohodnout na tom, že tyto mezery zalepí.
Nejde o žádné technicky složité změny. Zároveň je jasné, že ústava je pro stát skoro až posvátný dokument, který by se měl novelizovat jen po dlouhé rozvaze, protože úpravy můžou výrazně vychýlit rovnováhu mezi institucemi (viz zavedení přímé volby prezidenta). Nicméně neklidná doba si přeje rázné činy. Proto je na místě, aby zákonodárci převzali iniciativu.
Například by stačilo přidat do hlavy třetí jen několik slov. Co třeba do článku 62, písmene a) doplnit krátké spojení, že „na návrh Poslanecké sněmovny“ prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády? Dolní komora by díky tomu sice získala absolutní monopol na proces tvorby vlády (podobně je na tom Bundestag v Německu). Díky tomu by ale nemohl vzniknout kabinet, který by se neopíral o sněmovní většinu. Pokud by se někomu zdála tato změna až příliš razantní, možná by stačilo do článku 68, odstavce 4) přidat lhůtu, do které by měl prezident po prvním neúspěšném pokusu jmenovat vládu novou. Nebo bychom se mohli nechat inspirovat v zahraničí a podmínit vládní předsednictví členstvím v parlamentu – například ve Velké Británii musí dokonce každý jednotlivý člen vlády zasedat v Dolní nebo Horní komoře Westminsteru.
Možností, jak rychle a efektivně omezit prezidentskou moc je několik. Každá z nich by český systém významně proměnila. Nicméně troufám si tvrdit, že každá tato změna by byla demokratičtější, než novinky, které se na Česko chystají v útrobách Pražského hradu. Nepopírám, že by mohla rychlá akce parlamentu vyvolat polemiku a třeba se dostat až před Ústavní soud. Ale možná, že právě nezávislá ústavní justice (věřme, že i po nedávném jmenování nových soudců je stále nezávislá) by měla tento spor o výklad základního právního textu rozhodnout.
Výhodou v tuto chvíli je, že prezident nemůže ústavní zákon vetovat. Tedy, že opravdu stačí „jen“ společná vůle parlamentu. Pokud se zákonodárci nepochlapí a nezačnou prezidenta usměrňovat, může se stát, že příště se Miloš Zeman nespokojí se jmenováním vlastní vlády. Nebylo by nijak příjemné dožít se dne, kdy si prezident vytvoří vlastní zákon, případně ve jménu lidu a pro jeho dobro vydá prezidentský dekret, slavnostně ho podepíše a bude vyžadovat jeho uvedení v platnost. Tomu se totiž říká nedemokratické převzetí moci, neboli státní převrat.